Dětský den ve Žlutých lázních Praha 30.5.2010

Danielka, Sabinka, Víteček, Míša M., Pavel M., Kuba D., Danny D., Markéta, Petra, Roman, Aneta, teta Simča a Evka. Tak v této sestavě jsme se vydali v neděli 30.5. do Prahy. Jeli jsme na Dětský den, který se konal ve Žlutých lázních u Vltavy, a ani déšť, který neúnavně padal z nebe, nás nemohl odradit. Těšili jsme se totiž na zajímavý program, který sliboval letáček s pozváním.

Vstávali jsme poměrně brzo ( v neděli dřív jak do školy…), takže cestou do Prahy jsme se pořádně nadlábli, protože chodit po hlavním městě s prázdným žaludkem by nebylo nic moc. Z hlavního nádraží jsme se metrem dostali na zastávku Vyšehradská, odkud to mělo být ke Žlutým lázním údajně kousek. Jaké ale bylo naše překvapení, když dole pod námi nebylo po Vltavě ani památky. Nezbývalo, než se obrátit na domorodce s prosbou o navigaci a po pár pěších krocích a překonaných tramvajových zastávkách jsme vystoupili přímo před lázněmi.

Hned po vstupu do areálu jsme s úžasem hleděli na jeho velikost a hlavně na nepřeberné množství atrakcí, které jsme si mohli vyzkoušet. Zároveň jsme na nich také mohli získat razítka do soutěžního lístku a podle jejich počtu pak dostat adekvátní odměnu. Věřte mi, opravdu bylo o co stát.

Jako děti z dětského domova jsme byli spolu s tetami označeni modrým náramkem a dostali kartičky na jídlo.

S nadšením jsme se rozběhli soutěžit a když jsme se ve dvanáct hodin sešli na oběd, měli jsme každý minimálně 6 razítek. Mezi jednotlivými sousty jsme si povídali o tom, kde kdo byl, co viděl a dělal, takže nám čas rychle utekl a mohli jsme pokračovat dál. V jednu hodinu jsme se lodí nechali převézt na druhý břeh Vltavy do smíchovského sportovního klubu, kde jsme si mohli vyzkoušet například skákání na trampolíně, zahrát si tenis nebo být na chvíli v kůži zápasníka sumo.

Ale protože čas neúprosně letěl a blížila se chvíle našeho odchodu, vrátili jsme se lodí zase zpět do lázní a ještě chvíli běhali po atrakcích. Pak už jen vyzvednout ceny, rychle sbalit všechny věci, nastoupit na tramvaj a domů. Metrem jsme se dostali na vlakové nádraží v Holešovicích, v McDonaldu jsme si dali zmrzlinu a už nastupovali do zpožděného a přeplněného EC směr Děčín. Hodinu a půl dlouhou cestu jsme šlapali jeden po druhém, takže jsme byli rádi, když jsme mohli v Děčíně přesednout na motoráček do Kamenice, ve kterém bylo o poznání více místa.

A jelikož jsme se celý den, kromě jedné přeháňky, úspěšně vyhýbali dešti, zmokli jsme alespoň cestou domů, asi aby nám to nebylo líto. Nám to bylo hlavně jedno, po dlouhém a zajímavém dnu jsme byli tak unavení, že jsme si mezi kapkami deště razili cestu do sprch a postýlek, abychom ráno vstali čerství do školy.

Byla to zas jednou neděle plná zábavy, překvapení, legrace a radosti ze společně strávených chvil.

 

Teta Evka